Rozvržení obálky, ty divné „off“ barvy, patina, která vypadá jako plíseň, nebo ten znepokojivý pocit z mangy, kde se mísí roztomilost s groteskností. To všechno jsou nástroje. Design v hororu není dekorace, ale je to funkční zařízení. Je to past.
Zejména dneska už si nevystačíme s klišé. Krev a zuby? Nuuuuuuuudaaa. Dnešní strach je sofistikovanější. Je to o „uncanny valley“, o digitálních zrnitostech, o strachu z vyloučení. V tomhle článku rozebereme čtyři žánry: romány, „picture books“, mangu a ziny. Máme tu postřehy od Koichiho Sakana z welle design, Junjiho Ita a tvůrců her Chilla’s Art. Takže se pojďme podívat, jak se vyrábí noční můra.
Typografie teroru: Proč se bojíme patek
Začneme tím nejdůležitějším… P Í S M E M. Když chceš vyvolat strach, výběr fontu je polovina úspěchu.
Všimni si, jak se vrací patky (serif). Ale ne ty bezpečné, čitelné patky jako v Times New Roman. Mluvím o písmech s extrémním kontrastem, jako jsou Bodoni nebo Didot. Jsou elegantní, jasně, ale mají v sobě něco ostře nebezpečného. Ty tenké linky (hairlines) působí jako břitva. Když to vysázíš v kapitálkách s velkým prostrkáním (tracking), působí to chladně, klinicky, až psychopaticky precizně. Přesně tohle teď frčí na obálkách moderních psychothrillerů.
Pak tu máš fenomén ITC Benguiat. Jo, ten font ze Stranger Things a starých kingovek. Proč funguje? Protože má v sobě tu secesní divnost. Je organický, ty tvary vypadají trochu jako chapadla nebo kořeny. Vrací nás to do 80. let, a nostalgie v sobě vždycky nese i trochu smutku a děsu.
A nesmíme zapomenout na Courier a obecně monospaced fonty. Proč nás děsí? Protože to je font byrokracie. Je to font pitevní zprávy, policejního protokolu, tajného dokumentu SCP Foundation. Když vidíš text v Courieru na černém pozadí, tvůj mozek nečte beletrii. Čte fakta. A fakta jsou děsivější než fikce.
Reálný případ: Dům z listí (House of Leaves)
Tady se musíme zastavit. Mark Z. Danielewski a jeho sazba, to je absolutní masterclass. Tady typografie není nosičem informace, ale architekturou. Používá font Times New Roman pro hlavní text, ale pak to rozbíjí. Courier pro poznámky pod čarou, které odkazují na neexistující zdroje.
@rarebooksleuth
Když se postavy v knize ztratí v labyrintu, text se začne fyzicky hroutit. Sazba do spirály, zrcadlově obrácený text, jedna věta na stránku umístěná v rohu. Tady designér nutí čtenáře fyzicky s knihou točit. Vzniká diskomfort. Není to jen vizuální, je to haptické. Cítíš se u toho blbě, protože ta kniha se „chová“ špatně.
Barevná paleta: Za hranicí #FF0000
Zapomeň na červenou. Červená je levná srač*a. Pokud chceš v designu vyvolat hlubokou nevolnost, musíš sáhnout jinam.
Bavíme se o jedovaté žluté a zelené. Barvy hnisu, žluči, modřin ve stádiu hojení. Designéři jako Koichi Sakano (welle design) s tímhle pracují geniálně. Používají lomené odstíny, které bys v interiéru nechtěl. Představ si Chartreuse (francouzský zelený likér, něco kolem #7FFF00), ale ztlumenou šedou vrstvou. Působí to toxicky.
Dalším trendem je absolutní absence barvy. Černá a bílá. Ale pozor, není černá jako černá. V tisku se bavíme o „rich black“ (směs CMYK, třeba 60-40-40-100) vs. prostá 100% K. Moderní hororové obálky často využívají matnou laminaci na hluboké černé ploše a na to parciální UV lak v černé barvě. Nevidíš to hned, ale když knihu nakloníš, vyleze z té tmy lesklý vzor. Je to tam, ale není to tam. Vidíš ducha.
A pak je tu Glitch Aesthetic. Tady se dostáváme k vlivu her a Chilla’s Art. Barvy, které napodobují vadný signál VHS kazety. Aberace (rozjetí barevných kanálů RGB) a šum. Používají se palety s vysokou saturací purpurové a azurové (cyan), které vibrují na sítnici. Tvé oči se snaží zaostřit, ale nejde to. Fyzicky to bolí.
Manga: Černá tuš a rytmus stránky
Když se bavíme o Junji Itovi, bavíme se o textuře. V manze nemáš barvu, máš jen linku a rastr. Ito je mistr v tom, že používá neskutečně husté šrafování pro zobrazení hniloby nebo spirál, a to kontrastuje s čistou a prázdnou plochou „kůže“ postav.
@iroquois_
Ale ten hlavní trik? To je Page Turn. Manga je navržená tak, aby tě vedla. Máš sérii malých panelů, kde se buduje napětí, text je zhuštěný, bubliny jsou malé... a pak otočíš stránku. BUM. Celostránkový panel (splash page). Designér tady pracuje s časem. Ví, že ti bude trvat zlomek vteřiny otočit list, a přesně v ten moment na tebe vyskočí vizuální hrůza bez jediného slova. To je design, který ovládá tvoje tempo dechu.
Ziny a analogový horor: Krása chyby
V nezávislých zinech dneska vidíme návrat k low-res estetice. Vypadá to jako špatně ofocené na staré xeroxce. Fonty jsou rozbité, jako by došel toner. Obrázky mají vysoký threshold (kontrast), takže se ztrácí detaily v obličeji.
Zdroj – ADAM VOID
Představ si pastelové barvy, roztomilé fonty s oblými patkami (třeba Cooper Black, ten tlustý, přátelský font), ale obsah je znepokojivý. Ten kognitivní nesoulad, „vypadá to jako obal na bonbony, ale je na tom nakreslená rituální vražda“, to je to, co ti v hlavě udělá zkrat.
Pomésitoshrnůt
Když se na to podíváš střízlivýma očima grafika (je suchý únor), strach je jen správná kombinace proměnných. Je to volba papíru (hrubý, nenatíraný ofset, který saje světlo, vs. křída, po které kloužou prsty). Je to volba fontu, který má v sobě historickou tíhu nebo byrokratický chlad. A je to práce s prázdným prostorem (white space), který řve „izolace“.
Tenhle článek je pokus ti ukázat, že když se bojíš u knížky, tak to není iracionální reakce. Je to výsledek práce někoho, kdo seděl u InDesignu a posouval křivky tak dlouho, dokud to nepůsobilo dostatečně „divně“. Až si příště vezmeš do ruky knihu a přejede ti mráz po zádech, vzpomeň si na nás. Někdo ten mráz navrhl. Pixel po pixelu.
