Čísla to potvrzují docela přesně. Canva ve svém trendovém reportu za rok 2026, který vznikl analýzou dat od více než 260 milionů uživatelů, zjistila, že vyhledávání DIY a scrapbook-style elementů vzrostlo meziročně o 90 % a vygenerovalo přes milion impresí. Vyhledávání termínů jako „brutalist design", „bold typography" nebo „type poster", tedy estetik příbuzných zine kultuře, vzrostlo o 77 %. To nejsou čísla ze šuplíku kreativního ředitele, který chce znít zajímavě na konferenci. To je statistika z reálného chování designérů a marketérů, kteří hledají alternativu k AI vizuálům.

Koláž má sto let a pořád nás překvapuje

Aby bylo jasno, koláž jako médium není objev TikToku. Hannah Höch ji v roce 1919 použila k rozebrání Výmarské republiky na kousky v legendárním „Řezu kuchyňským nožem Dada". John Heartfield z ní v meziválečném Německu udělal politickou zbraň — jeho fotomontáže pro Arbeiter-Illustrierte-Zeitung byly tak účinné, že ho Goebbels osobně zařadil na seznam nepřátel státu.

Hannah Höch – Cut With The Kitchen Knife – 1919 / Zdroj

Kurt Schwitters sbíral odpad z ulic Hannoveru a lepil z něj svá „Merz" díla, která dnes visí v nejlepších světových muzeích. Punk v sedmdesátých letech, situacionisté v šedesátých, cutup technika Williama Burroughse — koláž se vždy vracela ve chvílích, kdy vizuální mainstream začal působit jako propaganda normality.

John Heartfield – Deutsche Naturgeschichte – AIZ Magazine, 1934 / Zdroj

John Heartfield – “Whoever Reads Bourgeois Newspapers Becomes Blind and Deaf: Away with These Stultifying Bandages!”, AIZ Magazine, 1930;
John Heartfield – Crisis Party Congress of the SPD – AIZ Magazine, 1931 / Zdroj

Letošní rok je přesně taková chvíle. Adobe ve svém Creative Trends Forecast pojmenovává hlavní kulturní pohyb jako odklon od hi-tech designu zpět k „organickému, analogovému a na člověka zaměřenému projevu" — a jako přímý důsledek toho, že AI, AR technologie a herní estetika jsou teď všude.

Saturace dokonalostí přirozeně vyvolává poptávku po nedokonalosti. OpenAI to pochopilo — jejich letošní kampaň pro ChatGPT byla záměrně natočena na 35mm film, aby komunikovala lidskost místo technologické sterility. Ironické? Bezpochyby. Ale funkční.

OATLY x AVAVAV kampaň, 2026 / Zdroj

Proč to funguje v brandingu

Kolážová estetika v brandingu dělá přinejmenším tři věci najednou, a tady je důvod, proč za ní stojí přemýšlet strategicky, ne jen jako o vizuálním rozmaru. Zaprvé signalizuje záměr — každý prvek koláže byl vybrán a umístěn vědomě, i když výsledek vypadá náhodně. To vytváří paradoxní pocit autenticity: člověk cítí, že za vizuálem někdo stál, přemýšlel, volil. Digitálně generovaný obsah tenhle pocit nedává, i když je technicky dokonalejší.

Zadruhé pracuje s kulturními referencemi jako zkratkami — archivní fotografie, fragment tisku, textura papíru, výstřižek z katalogu — to všechno nese kontext a historii, která se dá použít k vyprávění příběhu značky mnohem efektivněji než čistý CGI visual.

A zatřetí, a to je možná nejpraktičtější benefit: kolážový systém je ze své podstaty variabilní, takže každý post nebo kampaň může mít vlastní energii, aniž by ztratila konzistenci identity.

Oatly produktový design, Zdroj

Dobře to ilustruje případ Oatly, který designová komunita cituje poměrně pravidelně. Jejich typografie je záměrně „špatná" — ručně psaná, křivá, nedodržující zásady čtení (readability). A přesně proto je okamžitě rozpoznatelná a autentická.

Isabella Wordsworth z agentury Dalziel & Pow to shrnuje takto: Oatly je příkladem značky, jejíž typografický rukopis je její osobnost. V kontextu kolážové estetiky jde o totéž: dokonalý okraj nikoho nezaujme, roztřepený okraj říká něco o tom, kdo za tím stojí.

Česká scéna: mezi Designblokem a Instagramem

V Česku a na Slovensku má kolážová estetika poněkud specifický kontext. Zineová kultura tady nikdy nezískala větší mainstream (na rozdíl od Berlína nebo Londýna), takže comeback nepřichází jako nostalgická vlna, ale spíš jako import, který se postupně usazuje.

Nejlépe je to vidět v kulturním sektoru — Signal Festival Praha nebo Colours of Ostrava pracují s vizuální komunikací, kde se vrstvení, textura a mixed media přirozeně prosazují, protože jejich publikum má estetické reference ze zahraniční scény. Designblok každoročně potvrzuje, že fyzická zineová distribuce funguje. Malé náklady, záměrná nedokonalost tisku, ručně tvořené výtisky, které se prodávají za cenu, která odpovídá tomu, kolik si tvůrce za autorský objekt říct může.

Jan Brož, Jan Novák a AI, Signal Festival, Zdroj

Na sociálních sítích je situace zajímavá: česká kreativní scéna dosud pracovala převážně s clean estetikou, která vypadá „profesionálně", jenže přesně tenhle přístup postupně ztrácí schopnost zaujmout na přesyceném feedu. Lokální streetwearové nebo lifestylové značky, které jako první začaly experimentovat s kolážovými prvky, vrstvením textury přes produktovou fotografii, ručně kreslenými anotacemi, naskénovanými archiváliemi, vykazují vyšší organický engagement jednoduše proto, že vypadají jako obsah, který tam patří jinak. Algoritmus sám odměňuje vizuály, u kterých se palec zastaví, a zastavuje se tam, kde je kontrast s okolím.

Jak na to v praxi: od principu k výstupu

Tutoriálová sekce článků o designu obvykle vypadá jako recept z kuchařky — ingredience, postup, hotovo. Tady si dovolím jiný přístup, protože koláž je ze své podstaty o pochopení principu, ne o dodržení návodu.

Nejdůležitější věc, kterou se od kolážové estetiky dá naučit, je pracovat s texturou jako základem, ne jako ozdobou. Otevři Photoshop nebo Affinity Photo a místo prázdného plátna začni s texturou — naskenovaný papír, fotka zdi, close-up novinového archu.

Tohle rozhodnutí mění vše, co přijde potom: každý element, který na základ přidáš, bude s ním automaticky v dialogu. Blend mód Multiply pro foto přes texturu s průhledností kolem 65–75 % dá okamžitě jiný pocit než ostré, čisté umístění na bílém plátně.

Luana Lloyd – zine - brazil and democracy, Zdroj

Druhý princip, který je v praxi podceňovaný, je záměrné porušení gridu. Otoč fotografii o 4 stupně. Přesaď textový blok tak, aby přesahoval přes okraj obrázku. Přidej ručně nakreslenou šipku nebo linku — ideálně v Procreate na iPadu, exportovanou jako PNG s průhledným pozadím. Každé tahle narušení geometrické pravidelnosti je vizuální signál, že za tím stojí rozhodnutí, ne šablona. Nedokonalost zde není chyba výrobního procesu, je todesignérský nástroj. To je rozdíl, který separuje koláž s identitou od koláže, která vypadá jako levně udělaná grafika ze Canvy.

Třetí princip je typografický: v kolážové estetice není výběr fontu otázka harmonie, ale napětí. Serif ze stažené archivní tiskoviny, bezpatkový pro hlavní sdělení, možná fragment skutečného naskenovaného textu — jejich záměrné mísení nevytváří chaos, ale vytváří vizuální hierarchii, která funguje jinak než v klasickém gridu. Mezera mezi nimi říká víc než vyplněná plocha.

Philip Van Dusen, jeden z nejvíce sledovaných amerických creative directorů, pojmenoval tenhle přístup jako „Scissorworks" — estetiku nalezených uměleckých děl, nedokonalých řezaných okrajů a archivní ikonografie, která zve ke čtenářské interpretaci, místo aby řekla vše najednou.

Kde hledat referenční materiál

Pokud chceš vidět, jak tohle vypadá u reálných projektů, a ne jenom číst o tom v článcích, tady jsou konkrétní místa. Are.na je kurátorská platforma, na které najdeš kanály zaměřené na collage, zine a mixed media, na rozdíl od Pinterestu tam obsah kurátoři s kontextem a popiskem, takže poznáš proč ten visual funguje, ne jenom jak vypadá. It's Nice That pravidelně pokrývá kolážové a mixed media projekty s tím, že vždy jde k autorovi a vysvětluje záměr, pro pochopení principu, ne jen estetiky, je to důležité.

Luana Lloyd – - the year of doing [?] ,..,., who knows, Zdroj

Pro volné textury, se kterými dá pracovat bez licenčních problémů: Unsplash má velkou databázi paper texture fotografií, ale ještě lepší je Texture.ninja nebo přímé skenování vlastních materiálů. Použitá kniha, stará obálka, povrch zdi. Výsledek bude unikátní a nemůžeš ho googlit zpátky k sobě. The Internet Archive má tisíce digitalizovaných vintage časopisů zdarma ke stažení, vyhledej konkrétní dekádu nebo téma a získáš původní archivní materiál, ne jeho AI rekonstrukci. Dirty Riso nabízí zdarma textury a překrytí simulující „risografický tisk“, který je z risografů z osmdesátých let — ta specifická estetika přetiskujících se dvou barev teď frčí právě proto, že vypadá jako něco, co nevzniklo v kompu.

A pokud tě zajímá, kde to všechno vzniká fyzicky: Designblok Praha každý rok potvrdí, co z lokální scény stojí za pozornost. Loni tam bylo dost projektů, které pracovaly přesně s tím, o čem je tenhle článek — vrstvení, mixed media, záměrná analogovost v digitálně publikovaném kontextu.

Vidíš v lokální české nebo slovenské kreativní scéně projekty, které tohle dělají dobře? Napiš nám a my ty nejzajímavější zmíníme v navazujících materiálech.