Kreativita v presu? Ne, díky. Koučka Eliška Unger radí zpomalit

„Nejste líní. Jen jste přetížení.“ Eliška Unger radí, proč je dobré zpomalit. Kreativci jsou často chválení za to, že zvládají dělat deset věcí najednou. Jenže co když nás tahle schopnost ve skutečnosti ničí? Co když nejsme víc produktivní, ale jenom víc roztěkaní, unavení a ve stresu?

O multitaskingu, vnitřním kritikovi, kreativitě v době upozornění a o tom, proč je v pohodě říct „dneska to fakt nedám“, jsme si povídali s koučkou Eliškou Unger (Zde je odkaz na její web). Odbornicí, která ve své praxi propojuje psychologii, práci s tělem a lidský příběh. A především člověkem, který ti nebude cpát dalších „5 tipů, jak se stát superčlověkem za 10 minut“, ale spíš tě pozve, abys zpomalil*a. A možná se konečně nadechneš.

Proč máme jako kreativci a marketéři tendenci dělat všechno najednou? A co to s námi dlouhodobě dělá?

Myslím, že tuhle tendenci máme úplně všichni. Je to i dobou, ve které žijeme. Díky smartphonům a internetu jsme v podstatě neustále propojení, máme přístup k informacím z celého světa a zvykli jsme si na to být neustále dostupní. Je jednoduché dělat několik věcí najednou, vlastně je to pro některé lidi až přirozenost. A tak vyřizujeme telefonáty, když řídíme, kontrolujeme telefon při každém cinknutí, i když jsme zrovna uprostřed psaní článku a přeskakujeme z úkolu na úkol. 

Výzkumy ale ukazují, že multitasking snižuje produktivitu. Pro náš mozek je totiž přirozené soustředit se pouze na jednu věc. Když přeskakujeme mezi úkoly nebo je děláme hodně rychle za sebou, náš mozek musí neustále přepínat pozornost od jednoho k druhému. A to je pro něj víc vyčerpávající než soustředit se na jednu věc, tu dokončit a až pak přejít k další. Ubíráme si tak mentální kapacitu, a tím zhoršujeme naši pozornost, schopnost vybavovat si informace a můžeme i více chybovat.

Existuje něco jako „zdravý multitasking“, nebo je to jen mýtus, kterým si omlouváme vlastní přetížení?

Existují lidé, kteří zvládají multitasking lépe než jiní. Jinak je ale obecná shoda taková, že přeskakovat mezi úkoly je méně produktivní, než kdy se soustředíme na jeden po druhém. Obzvlášť, pokud se jedná o komplexnější úkoly, protože ty vyžadují větší zapojení prefrontálního kortexu (to je ta část mozku, která je zodpovědná za všechny vyšší mentální funkce jako např. soustředění, chápání, rozhodování nebo plánování). 

Když budu věšet prádlo a přitom telefonovat kamarádce, nepovažuji to za problém, protože to jsou činnosti, které jsme si zautomatizovali a které tak nevyžadují tolik naší mentální kapacity. Když ale vyřizuji emaily během telefonátu s klientem, musí náš mozek neustále přepínat mezi oběma úkoly a v konečném důsledku jsme méně efektivní.

Zjisti, jak se můžeš dostat do stavu flow

Jak poznat, kdy je naše pozornost roztříštěná natolik, že už to ovlivňuje kvalitu práce i pohodu?

To dokáže nejlépe posoudit jen každý sám. A právě proto je tak důležité umět vnímat, co se se mnou děje a všímat si toho. Pokud už se nedokážu soustředit na to, co mi říká večer partnerka, nebo na úkol, na kterém chci pracovat, protože mi myšlenky neustále utíkají jinam, zpozorněla bych. 

Stejně tak, pokud zapomínám detaily, mám neustálé nutkání odbíhat od toho, co dělám anebo mám pocit napětí, podrážděnosti a nejsem schopný*á si odpočinout. Je ale možné, že se mi to děje jen u nějakého typu práce - tady to nemusí znamenat, že se nedokážu soustředit, ale že prostě tenhle typ práce fakt nemůžu vystát (třeba admin ohledně faktur nebo daňového přiznání) - to je ok (pokud nejsem účetní) a můžu hledat cesty, jak to zvládnout co nejlépe nebo delegovat.

Proč je strategie malých cílů účinnější než snaha udělat všechno hned? A jak si ji osvojit?

Velké cíle jsou zahlcující. Většinou nás semelou, protože máme pocit, že se tam nikdy nemůžeme dostat nebo že to nejde dost rychle. Tak to často rovnou vzdáme. Malé cíle jsou motivující. Dokážeme je zvládnout, pomáhají nám budovat sebevědomí a vytváří momentum. Navíc pocit, že jsme něco zvládli a odškrtli si spouští produkci dopaminu, který ovlivňuje pocity štěstí a motivace. 

Takhle fungují i denní to-do listy - odškrtnutím každého úkolu dostanu takový malý dopamin kick. Je ale potřeba je tvořit nějak rozumně. To-do list s padesáti úkoly, které trpělivě přesouvám z týdne na týden, mě bude akorát demotivovat. I ty malé cíle musím tvořit tak, aby byly smysluplné a aby mě skutečně posouvaly k tomu, kam se chci dostat. Dělat ty správný věci - to je za mě základ dobrého time managementu. 

Máš konkrétní techniky nebo rituály, které pomáhají kreativcům zklidnit mysl a soustředit se na jednu věc?

Já jsem obecně s tipy a life hacky opatrná a beru je spíš jako inspiraci. Protože každý jsme jiný a každému bude fungovat něco jiného. Často se pro zklidnění a zaměření pozornosti doporučuje například práce s dechem, ne každému ale funguje. 

Je důležité zkoušet a najít si to svoje. Všímejte si, co vám pomáhá a proč a zařazujte to pravidelně. Můžete si tak vytvořit své vlastní rituály. I pozornost je jako jakýkoliv jiný sval - můžeme ji trénovat. Z dlouhodobého hlediska pomáhá např. praktikování mindfulness.

To trénuje právě vědomé zaměřování pozornosti. Pro inspiraci, tohle jsou moje malé rituály:

Pokud mám hlavu plnou věcí, které mi nedovolí se soustředit, hodím je na papír nebo do appky - ať už je to seznam všeho, co musím stihnout, nebo starosti a strachy, které mi běží hlavou. Někdy dává smysl nejdřív něco akutního vyřešit a až pak se pustit do soustředěné práce. 

Některé věci mi pomáhají přesměrovat pozornost nebo vstoupit do role, ze které jdu tvořit. Například si často před nějakým větším kusem práce jdu připravit čaj, poslechnu si písničku nebo si udělám takové krátké mini-zastavení (navnímám svůj dech, naladím se na sebe a uvědomím si, kde teď jsem, co se mi honí hlavou, co cítím, co se teď chystám dělat). Může fungovat i krátká procházka nebo protažení.

Pracuji se záměrem. Vždy na začátku nějakého kusu práce si uvědomím, do čeho se teď pouštím, čeho chci dosáhnout a vědomě tam zaměřím pozornost a energii. Je důležité si potom i uvědomit a ocenit i to, že už jsem v cíli. Myslím, že na obojí často zapomínáme a často se nám to ztratí v tom šumu všeho, co se děje.

Jak zvládnout tlak okolí (např. klientů nebo týmu), když chceme pracovat pomaleji, ale efektivněji?

Tohle je podle mě hodně o řízení očekávání. Já se snažím neslibovat nereálné věci. Možná máte pocit, že přece musíte, jinak klienta ztratíte. Pokud je zakázka zadaná nereálně (co se týče deadlinu nebo kvality), tak je na zvážení, jestli chcete klienta, kterému dodáte pozdě, nekvalitně nebo po jehož zakázce se zhroutíte? Za mě ani jedno není ideální a dlouhodobě udržitelné. 

Já si při řízení projektů udělala odhad, jak dlouho bude práce nebo projekt trvat, a zvedla ho o 50% jako buffer. Takže realistické deadliny. Často slyším, že to nejde, protože ... Ale tady je potřeba se podívat, co je za tím, protože... Možná, i když si na práci vyhradím čas, tak se na ni nedokážu soustředit. Nebo si neumím uhlídat hranice a naplánovaný čas mi zaplní ostatní lidé svými věcmi. Nebo možná neumím odhadnout, kolik času mi co zabere a pak slibuji nesplnitelné. Nebo neumím říct ne a pak jsem pod palbou deadlinů. Tohle všechno jsou témata, která se dají řešit, ale záleží fakt na konkrétní situaci. 

Jak si nastavit den nebo týden tak, aby podporoval fokus, ale přitom nezabil spontánnost, kterou kreativní práce potřebuje?

Každý je jiný, takže bych začala u navnímání si, co mi v time managementu funguje. Je dobré rozumět tomu, jak funguje moje pozornost a všímat si, kdy pracuju optimálně. Podle toho se pak snažit najít si to moje ideální. 

Myslím si, že vždycky pomáhá si pracovní den strukturovat na větší či menší bloky a v těch se věnovat konkrétním věcem. I čas na kreativní práci se dá naplánovat. Ideální pro podporu kreativity je stav flow, který poprvé popsal psycholog Mihaly Csikszentmihalyi. Je to stav, kdy jsme tak ponoření do činnosti, že zažíváme hlubokou koncentraci, mysl volně propojuje myšlenky a umožňuje originální řešení problémů. 

Pro stav flow je důležité si jasně vymezit úkol, na kterém pracuji, správně si ho vybrat, aby byl tak akorát náročný a vymezit si čas, kdy se mu budu věnovat. Takže to zase vede zpátky k těm časovým blokům, kdy se věnuji konkrétním úkolům. Určitě doporučuju si tohle zkoušet. Stejně jako ve všem se i v plánování času nebo v tom dostat se do stavu flow můžeme zlepšovat.  

Co bys doporučila kreativcům, kteří mají pocit, že když si nenaplánují 10 věcí naráz, nejsou dost výkonní?

Doporučila bych jim pracovat s tímhle přesvědčením. Proč věřím tomu, že musím rozjet tolik věcí naráz? Kde to vzniklo? Co mi to dává? Možná je to pocit, že přece klienti musí vidět, že mám hodně projektů, aby se mnou chtěli pracovat. Nebo přesvědčení, že málo projektů mě neuživí. Nebo věřím, že prostě musím jet na plný obrátky, protože výkon určuje moji hodnotu (s tím bych rozhodně doporučila pracovat, protože to je první krok k vyhoření). 

Jakékoliv naše přesvědčení zkresluje to, co vnímáme jako realitu. Když ho odhalíme, je dobré se ptát "A opravdu to tak je?". Opravdu potřebuji tolik projektů? Na čem trávím nejvíc času? Co mě skutečně živí? Co mě nejvíc baví? Tohle je třeba příklad, jak na to můžete jít. Klidně si to i proberte s někým nestranným - mentorem, koučem, kamarádem - protože ten uvidí i to, co vy ne.

Přečti si, jak kreativci zvládají horskou dráhu úspěchu a neúspěchu

Jak pracovat s vnitřním kritikem, který nám brání dělat malé kroky, protože „to stejně nestačí“?

Vnitřní kritik je takový náš vnitřní hlas, naše část, kterou často vnímáme tak, že nás akorát brzdí. Nutí nás přemýšlet nebo chovat se určitým způsobem. Důležité je pochopit, že tyhle mechanismy myšlení a chování se vyvinuly někdy v minulosti, často v dětství, a to proto, že fungovaly. Byla to v podstatě taková naše ochrana. Např. přehnaný strach z toho, že udělám chybu nebo že nebudu nejlepší, mě držel zpátky, aby se náhodou nestalo, že ostatní uvidí, že nejsem dost dobrá. Protože to bylo funkční, mozek si to zařadil do šuplíku užitečné a používá to celý život. 

Problém je, když nás to v dospělosti začne brzdit. Důležité je pochopit, že cílem není vnitřního kritika zničit, potlačit, umlčet. Ono to ani nejde, je to naše část, která v určitých situacích vypluje na povrch. Můžeme se s ním ale naučit pracovat. Základem je zkusit pochopit, proč nás nutí jednat nebo přemýšlet takovým způsobem. Co za tím je? Kdy se objevuje? Co říká? Před čím nás chce chránit? Když tohle pochopím, můžu hledat konkrétní strategie, aby mě vnitřní kritik spíš podporoval a méně držel zpátky. Např. můžu to, co mi říká přeformulovat. Místo „Jsem k ničemu“ si řeknu „Začínám s tím a je normální, že sbírám zkušenosti.“ Nebo vezmu v potaz, co mi chce říct a jestli náhodnou nemá i v něčem pravdu, ale pokud ne, prostě mu řeknu, že vím, že mě chce chránit, ale do tohohle potřebuju jít. 

Tohle s klienty řeším často celé sezení, někdy i víc, a každý si hledá své techniky, které mu budou fungovat. Každopádně pokud tady cítíte nějaký velký blok, obraťte se klidně na odborníka, který s tím může pomoct.  

Jak můžeme z pohledu wellbeingu přistoupit k přechodu od chaotického multitaskingu ke klidnější a soustředěnější práci? A k tomu bez pocitu, že se zpomalujeme až moc?

Řekla bych, že to zpomalení je hodně subjektivní. I když při multitaskingu můžeme mít pocit, že jsme výkonnější, tak výzkumy ukazují, že to tak není. Naopak, ten nejlepší výkon podáváme, když se můžeme soustředit na věci postupně. Takže bych přemýšlela, jak si můžu zařadit do svého dne bloky soustředěnější práce. A sledovala bych, jak mi v tom je. Existuje spoustu time management technik, např. pomodoro, které můžete vyzkoušet. Funguje i shlukovat podobné úkoly, např. odpovídání na maily, do jednoho bloku. 

Pomáhá omezit zbytečná vyrušení (opravdu není třeba vědět, že nám někdo píše na Instagramu 24/7). No a za mě jedním z pilířů práce s časem je i taková revize toho, co vlastně dělám a jestli svůj čas věnuju těm správným věcem. Takovým, které mě posouvají směrem k tomu, co chci.

V čem podle tebe spočívá dlouhodobá odolnost kreativců a marketérů – a jak ji budovat skrze každodenní návyky?

Co se týče psychické odolnosti, vnímám takové tři základní pilíře. Za prvé jsou to vztahy, které máme v našem životě, za druhé pocit smyslu a schopnost nalézt smysl i v obtížných obdobích a dát jim význam a za třetí naše schopnost myslet flexibilně. To poslední znamená, že jsem schopný*á se v nových situacích učit, hledat nová řešení a myslet jinak, nově. 

Takže jakékoliv návyky, které nás podpoří v čemkoliv z toho, jsou dobré pro naši psychickou odolnost. Nahazuji opět pro inspiraci: pravidelné večerní zamyšlení, kdy si zreflektuji například co se mi ten den povedlo, co jsem se naučila, za co jsem vděčná, pravidelná setkávání s přáteli nebo čas s rodinou (ne všichni na svém mobilu), pravidelně zařazovat mindfulness techniky, každý den udělat něco, co už dělám automaticky, trochu jinak, uvědomovat si své myšlenky a challengovat je, dívat se na situace z různých úhlů pohledu apod. Doplnila bych pravidelný sport, kvalitní stravu a dostatek spánku. Protože díky tomu může optimálně fungovat jak tělo, tak hlava.

Zjisti, jak se umělci a kreativci přizpůsobují dnešní době

Kdy je v pořádku říct „dneska na to nemám“ – a jak se v tom necítit provinile, ale naopak jako někdo, kdo si chrání kapacitu pro to podstatné?

Je v pořádku jít krátkodobě za své hranice. Náš systém je na to stavěný. Problém ale je, když se to stane naší normou. Naše tělo není stavěné na chronický stres. A často nám právě naše tělo posílá první signály, že takhle už ne (nespavost, chronická bolest zad apod.). Když neslyšíme, co se děje, tak nás to prostě na sílu složí do postele (to jsou ty stavy vyhoření, kdy dojít z postele do kuchyně je vrcholný výkon). 

Náš nervový systém funguje ideálně ve vlnách - aktivace a zklidnění. A tímhle je ideální si proplouvat i v životě. Když to poslední dobou bylo fakt náročné, je v pohodě dát si volno (nebo si prostě tu práci / den maximálně zjednodušit) - nejenže je to v pohodě, je to potřeba. Zároveň je ale třeba říct, že den volna nás nespasí, když dlouhodobě jdeme za svoje hranice. Rozhodně bych doporučila poslouchat svoje tělo a to, jak se cítím. 

Taky bych prozkoumala ta přesvědčení, která mě nutí cítit se provinile, když si chci odpočinout. V každém případě doporučuju dát si pauzu v případě nemoci - dát tělu možnost se zotavit. Protože to není jen tak „něco“ - je to naše tělo, které nás udržuje naživu a umožňuje nám dělat všechny ty věci, které dělat chceme. Měli bychom mu dát minimálně tolik pozornosti jako e-mailům od klienta nebo feedu na Instagramu.

Zpomalit neznamená vzdát to. Znamená vydržet.

Když se tvůj svět řítí do propasti, může působit skoro až drze říct: „Udělám to na pohodu.“ Jenže přesně v tom je ta síla – dát si prostor, nenechat se vést chaosem úkolů, termínů a vnitřních kritiků. Eliška nám připomněla, že kreativita neroste v presu, ale v prostoru. Že produktivita není počet odškrtaných tasků, ale smysluplnost a radost z práce. A že vnímat svoje hranice není slabost, ale je to disciplína.

Takže až příště ucítíš, že toho máš moc a začneš si vyčítat, že nestíháš dělat víc, rychleji a najednou… zkus si vzpomenout, co jsi právě dočetl*a. A dej si čaj. Třeba i s mobilem v jiné místnosti a oblíbeným playlistem na Spotify.