Umění na prodej nebo na facku?

Kdyby měl současný svět umění heslo na Tindru, možná by to bylo: „Vypadám cool, ale uvnitř jsem trochu poo.“ Umění se dnes vznáší mezi galerijním spektáklem, memy a Instagramem. Ať už jsi kurátor, student UMPRUM nebo člověk, co občas zajde do galerie kvůli bílým vínům na vernisáži – je jasné, že něco se děje. Ale co přesně?

A abychom pochopili, kde jsme, musíme se vrátit tam, kde to začalo být trochu víc pop.

Zrození pop artu: když konzerva říká víc než manifest

50. a 60. léta. Amerika jede na vlně poválečné prosperity. Umělci jako Andy Warhol, Roy Lichtenstein nebo Richard Hamilton zvedají prostředníček vysokému umění a vynášejí do galerií věci, které by si člověk jinak spojil spíš s reklamním letákem. Polévka Campbell’s, komiksová bublina, Coca-Cola.

Tohle nebyla rebélie plná krve a ohně. To byla tichá ironie zabalená do obalu od zubní pasty. Pop art tvrdil, že není proti konzumu. Pop art si ho vzal do postele. A pak o tom udělal výstavu.

Současné umění: dítě pop artu a kapitalismu na steroidech

Rychlý fast-forward do současnosti: máme tu svět, kde je umění víc než kdy jindy zároveň komoditou i postojem. Damien Hirst lepí diamanty na lebky. Jeff Koons nafukuje balonky z nerezu. A NFT vypadá, jako kdyby se dadaismus spárovali s dropshippingem.

Ale pod tím vším pořád tepe ta jedna základní otázka: Je to ještě umění, nebo už jen značka?

Současné umění, zvlášť to západní, často připomíná pop art na steroidech. Všechno je trochu větší, trochu prázdnější a mnohem dražší. A taky – což je horší – méně riskantní. Ironie zůstala, ale zmizela odvaha.

Když se kritika stane estetikou

Warhol kdysi prohlásil: „Nejraději bych byl stroj.“ Dneska se zdá, že strojovým se stalo všechno – od produkce až po divácké přijetí. Původní satira pop artu se stala estetikou lifestyle značek. Věci, které měly kritizovat konzumerismus, jsou dnes jeho výkladní skříní. Včetně samotného Warhola, jehož plátna visí v hotelech s pětihvězdičkovou službou.

Z pop artu se stala pop pravda

A to bolí. Protože co děláš, když už i ironie selhává? Když „umění o ničem“ je nové „něco“? Když postmoderna snědla vlastní ocas a místo odpovědí nám zůstaly jen výstavní popisky plné slov jako kontextualizace, intervence nebo transcendence materiálu?

Česko, 2025: Na hraně mezi patosem a punkem

Abychom nezůstali jen u západních umělců – co současné umění u nás? Ve veřejném prostoru se plácáme mezi „to je ale hnusná socha“ a „je to koncept, ty hlupáku“. A zatímco státní galerie často kopírují zahraniční trendy, nezávislá scéna (ano, mluvím o tobě, Pragovko a Petrohradská kolektiv) pořád funguje jako živná půda pro neklid, výbuchy i krásné úlety.

Mladí umělci (a umělkyně, pochopitelně) často vycházejí z estetiky pop artu, memes nebo internetového šumu – ale filtrují to přes vlastní úzkost, klimatickou krizi a kulturní vyhoření. Výsledkem jsou instalace, které občas nedávají smysl, ale rozhodně nejsou prázdné.

To je možná náš největší rozdíl od 60. let: dnes už si nemůžeme dovolit být jen vtipní. Musíme být vtipní a naštvaní. Nebo smutní. Nebo aspoň hodně ironicky nihilističtí.

Pop art jako brána. Ne cíl.

A teď důležitá věc: Pop art nebyl cíl. Pop art byl začátek. Byl to jazyk, kterým se umění začalo bavit s masami. Konečně. A to je jeho největší odkaz.

Ale dnes, pokud pořád jen opakujeme jeho estetiku bez jeho drzosti, tak vlastně neděláme nic nového. Jen remixujeme remix remixu. A to už není umění. To je kulturní white noise.

Tak co s tím?

Možná je čas přestat řešit, co je a co není „umění“. Možná je čas přestat hrát na jistotu. Zpátky k těm otázkám, co trochu bolí:

• Kdo má právo mluvit skrze umění?

• Můžeš být kritický, a přitom viset v top galerii?

• Má umění ještě šanci být „nepohodlné“, nebo je všechno v pohodě, když to vypadá hezky na Insta?

Možná umění dnes už není jen obraz. Je to forma komunikace. A taky forma odporu. I když má na sobě trbětky (třpytky – blink blink).

Závěrem: Vystavuj, mluv, riskuj

Chceš tvořit? Vystavuj věci, co nebudou pochopené. Chceš psát o umění? Piš tak, aby tě někdo obvinil z nevkusu. Chceš podporovat scénu? Podporuj ty, co nemají granty, ale mají hlas.

Pop art nás naučil, že umění může být cokoliv. Současné umění nám ukazuje, že by to taky něco mohlo znamenat.

A jestli ne – tak aspoň ať to má koule, prosím.