Zdroj fotografie – NGP
Aleš Veselý: Retrospektiva – Alešville (Veletržní palác, 26. září 2025 / 22. února 2026)
Veselý nikdy nebyl umělcem, který by si hrál na skromnost. Monumentální sochy, kov, gravitace, temnota. Jeho svět je fyzický i filozofický zároveň. Výstava Alešville je retrospektivou, která nepůsobí jako pohled do minulosti, ale jako připomenutí, že i české sochařství může mít světový rozměr bez nutnosti být uhlazené.
Kurátoři se rozhodli pro chytrý tah, protože neudělali z výstavy pietní svatyni, ale otevřeli ji jako město idejí. Každý objekt tu působí jako bod, kolem kterého krouží energie a paměť. Veselého tvorba není hezká ani snadná. Ale právě proto je teď tak aktuální: v době, kdy spousta výstav sází na vizuální „instagramovost“, připomíná Aleš Veselý sílu materiálu, prostoru a ticha.
Je to návrat k monumentu v době, kdy se všechno kolem nás snaží být jen okamžikem. A možná právě proto výstava působí tak moderně, protože se odmítá přizpůsobit tempu, které diktují feedy a debilní notifikace.
Kateřina Vincourová: Skin Care (Rudolfinum, 2. října 2025 / 4. ledna 2026)
Z titulku by se dalo čekat, že půjde o kosmetiku. Jenže Skin Care je spíš o tom, jak moc je naše tělo zranitelné, a co všechno na něj projektujeme. Vincourová staví prostor, kde látky, textury a tělesnost vyprávějí o intimitě, která už dávno není soukromá.
Instalace působí jemně, ale její síla je v detailech: v napětí mezi dotekem a distancí, mezi péčí a neklidem. Rudolfinum, které bývá často spíš chladem klasiky než živou scénou, tady působí překvapivě současně. Je to výstava, která se dá číst jako komentář k době, kdy se i péče stala performancí.
A právě to dělá Skin Care důležitou, protože to není jen vizuální zážitek, ale i psychologický test. Jak moc jsme ještě schopní vnímat tělo jako něco víc než jen médium estetické úpravy? Vincourová to ukazuje tiše, ale nekompromisně.
Cena Jindřicha Chalupeckého 2025 (Veletržní palác, 26. září 2025 / 11. ledna 2026)
Každý rok přichází stejné otázky: kdo vyhrál, proč, a jestli to vůbec někoho zajímá. A každý rok se ukazuje, že právě tahle soutěž stále dokáže zrcadlit aktuální dilemata české scény. Letošní ročník Chalupeckého ceny ale působí jinak. Je méně o prestiži a víc o dialogu. Méně o individualitě a víc o sdílení prostoru.
Výstava finalistů ve Veletržním paláci se nebojí nechat věci dýchat. Není to přehlídka eg, ale spíš laboratoř myšlenek. Projekty finalistů, od ekologických instalací po zvukové intervence, se potkávají v tématu společné zkušenosti: jak žít, tvořit a přežít ve světě zahlceném obsahem.
Je tu cítit generační posun. Mladí umělci se už nesnaží být „vidět“, spíš chtějí být slyšet. Místo velkých gest přichází pozorování, místo manifestů nuance. To všechno dává letošnímu ročníku zvláštní klid, ne ten nudný, ale ten, který přichází, když už víš, že nemáš co dokazovat.
Doporučujeme přečíst: Doopiidoo: když se umění a couture potká s algoritmem a začne rezonovat
Umění, které už se neomlouvá
Když se na tyhle tři výstavy podíváš pohromadě, začne se objevovat jasný vzorec. Česká scéna už nechce být „poučená“. Nehraje si na velké pojmy ani na dojem, že musí vysvětlovat, proč je důležitá. Umělci i instituce se posunuli od sebevědomí založeného na prestiži k sebevědomí založenému na obsahu.
Je to možná drobný posun, ale zásadní. Najednou tu nejsou jen výstavy „o něčem“, ale i výstavy, které něco cítí. A to je přesně ta chvíle, kdy umění přestává být kulisou města a začíná znovu tvořit jeho rytmus.
Zajímavé je, že právě instituce, které bývaly považovány za „zastaralé“, jako Rudolfinum nebo GHMP, teď působí živěji než některé nezávislé prostory. A že soutěže, které dřív budily dojem zkostnatělosti, dokážou být zrcadlem nové generace. Praha se pomalu, ale jistě zbavuje komplexu z „velkého světa“, a začíná mluvit vlastním jazykem.
Město, které zase dává smysl
Možná to všechno není revoluce, ale rozhodně je to restart. Umění se znovu vrací do konverzace nejen mezi kurátory a umělci, ale i mezi lidmi, kteří prostě chtějí vidět něco, co s nimi pohne.
Letošní podzim je v tomhle směru výjimečný. Praha není dokonalá, ale konečně je znovu zajímavá. A když procházíš městem a víš, že si můžeš vybrat mezi monumentální retrospektivou, intimní instalací a výstavou plnou generační energie, máš pocit, že to všechno začíná dávat smysl. Takže ano, možná už nemusíme jezdit do Berlína, abychom cítili, že umění žije. Stačí se dívat kolem sebe. Protože Praha, zdá se, právě našla svůj nový rytmus.
