Jak vznikl finální singl
Tohle je třetí a poslední singl před vydáním alba – byla tahle uzavírací pozice od začátku plán, nebo se sequencing posunul až ve chvíli, kdy byla deska hotová?
Během procesu máš určité indicie (třeba pocit „tahle písnička by mohla být singl"), ale sequencing se řeší až ve chvíli, kdy je celé album hotové a můžeš udělat krok zpátky, podívat se na celý obrázek a vybrat, které skladby chceš pustit ven jako první a v jakém pořadí.
Skladba stojí na hranici mezi tím držet se a pustit. Kolik z toho napětí v Andréině vokálu bylo tvoje režie a kolik její vlastní čtení textu?
Obvykle nechám zpěvačku nebo zpěváka, ať skladbu nejdřív interpretuje tak, jak ji sám cítí – snažím se nestavět hranice, spíš dávat směr – a pak pracuju na editaci, přehazování linek a podobně, aby to sedělo s písničkou tak, jak mě inspirují vokály a hudba.
Videoklip ji sleduje ulicemi Paříže – vyrostl tenhle vizuál z tématu písničky, nebo šlo o samostatné zadání od labelu?
Byl to můj nápad poté, co jsme s Andréou na turné strávili spoustu času povídáním o našich městech, Paříži a Marseille, a o tom, jak moc je máme rádi. Chtěl jsem, aby ve videu zářila ona, tak mě napadlo, že by bylo skvělé nechat ji bloudit po jejích oblíbených místech v Paříži, aby si to video mohla opravdu přivlastnit.
Řekl jsi, že ti víc než na hudbě samotné záleží na tom, jaký má efekt na lidi. Jak ale poznáš tenhle efekt ve chvíli, kdy je skladba ještě nehotová a nikdo ji zatím neslyšel?
Poznám to podle toho, jaký efekt to má na mě – jako bych byl první člověk, který to slyší. Pokud mě to dojme, znamená to, že jdu správným směrem.
Jak album našlo nové zvuky
Andréa je tvoje tour vokalistka a baskytaristka od roku 2020 – co se tentokrát změnilo, že se dostala na pět skladeb alba místo toho, aby zůstala hlavně u živé role?
Poslední turné bylo hodně intenzivní a strávili jsme spolu spoustu času na tolika úžasných místech, že jsme spolu logicky hodně mluvili, hlavně o hudbě. Taky jsme před každou show zpívali za scénou spoustu písniček a díky tomu jsem si uvědomil, jak neuvěřitelnou škálu stylů a nálad má Andréa ve svém hlase. To všechno dohromady mě přivedlo k tomu, abych s ní spolupracoval.
Deska prochází velmi specifickými regionálními texturami – africky laděná „City of Gold", brazilsky laděná „Do Meu Coração". Co brání tomu, aby se tenhle přístup nesesypal do turistické verze těch zvuků?
No, možná přesně o to jde! „Turistické písničky" – to by mohlo být koncepční album. Myslím tím, že mimo Francii jsem prostě turista.
Co se týče City Of Gold, v Nigérii jsem nikdy nebyl. Celé to začalo zprávou na Instagramu od DEMIGOD, která mě požádala o spolupráci. Poslechl jsem si její zvuk a hlas a něco jsem u toho cítil – cítil jsem, že se s tím dá něco udělat, nový vibe, který jsem na žádném ze svých alb předtím neměl, ale hrozně mě to dojalo. Opravdu mě to chytlo hned první vteřinou, kdy jsem uslyšel její hlas, a když se stane něco takového, musíš jít za instinktem, nepřemýšlet nad tím moc a prostě to udělat. A stalo se to tak snadno: poslal jsem smyčku, ona mi poslala zpátky vokály, popracoval jsem na tom a písnička byla hotová. To je hrozně vzácné.
Co se týče Brazílie, mám k té zemi zvláštní pouto, protože moje partnerka Samantha (která na písničce zpívá) je Brazilka, takže jsme tam spolu jezdili často, a mám pocit (a doufám), že teď už jsem víc než turista. Brazilská hudba je ale tak obsáhlá a bohatá, že si myslím, že se tam musíš narodit, abys uměl hrát a zpívat takhle. Na písničce je jasně slyšet, že jde o brazilsky inspirovanou hudbu vytvořenou Evropanem, ale mám ji rád – díky ní mám pocit, že rostu.
Na produkci se s tebou podílel Robin Coudert — jméno nejvíc spojované se zvukem Phoenix. Co změnilo jeho přítomnost v místnosti na tvém procesu a proti čemu ses naopak postavil?
Rob mi dal opravdu hodně. Především na produkci, ve zvuku a v použitých nástrojích – je to tak dobrý muzikant, umí hrát na cokoliv, a ve studiu máme naprostou svobodu.
Taky mě přesvědčil, abych zpíval tím vysokým hlasem, o kterém jsem si myslel, že na něj nemám (moje první reakce skutečně byla se tomu bránit), a teď je to něco, co chci dělat na každé písničce. Byl to pro mě opravdu game changer, taková osobní revoluce.
Popsal jsi album jako spjaté s pocitem prvních letních dní na jihu Francie. Dokážeš z téhle nálady psát kdekoliv, nebo to vyžaduje být přímo tam?
Myslím, že to mám v sobě bez ohledu na to, kde zrovna jsem, ale být jinde je někdy dokonce lepší, protože po tom toužíš a sníš o tom, a tahle frustrace může být zdroj inspirace – na rozdíl od toho, když tam jsi a prostě to prožíváš a užíváš si to.
Jak drží instinkt před algoritmem
Kromě samotného zvuku – co v poslední době skutečně inspiruje tvé skladatelské psaní? Je to vizuální, literární, nebo něco úplně mimo hudbu?
Řekl bych, že celý život. Myslím tím, že to může být dojemná scéna, které jsem svědkem na ulici, moment mezi milenci, v kině nebo třeba zvířata jako taková – může to přijít odkudkoliv. Snažím se ale nad tím moc nepřemýšlet, spíš to prožít a nechat to, ať se to samo projeví.
Algoritmy a logika platforem čím dál víc ovlivňují tvůrčí rozhodnutí spousty umělců – délku skladby, kam umístit hook, jak píseň postavit tak, aby ji bylo možné objevit. Reaguješ na tenhle tlak vůbec, nebo ho záměrně vypínáš?
Neřeším to. Snažím se soustředit jen na emoci, kterou mi hudba prostě přináší – hádám (a doufám), že tohle je to, co nakonec zůstane, bez ohledu na to, jak moc je to „přátelské" k formátu.
Jak vlastně teď vypadá tvůj toolkit – konkrétní software, pluginy, hardware, kolem kterého stavíš skladbu? A s AI generovanou hudbou, která je najednou v posledních měsících všude, kde osobně vedeš hranici mezi používáním těchhle nástrojů a tím, co to dělá s myšlenkou autorství?
Nápad může přijít odkudkoliv a kdykoliv, ne nutně ve studiu. Pořád mám svoje oblíbené nástroje – syntezátory Juno, Moog a Korg, baskytaru, kytary a tak dál. Na tomhle albu jsem hodně používal splice samply, pomohly mi postavit podklady, na kterých mohou písničky ležet. Ale žádný AI software – jednou jsem to zkusil a nepřišlo mi to moc zajímavé. Myslím tím, že to zajímavé je právě ten čas, kdy na skladbě pracuješ a přicházejí ty magické momenty.
Jak se skladby mění až na pódiu
12. „Moon" dostala o pár let později druhý život díky sdílením od umělkyň jako Jennifer Lopez a Lizzo a nasazení na Netflixu. Vytváří to teď na koncertě dvě různá publika – lidi, co znají album, a lidi, co znají jen tenhle jeden moment?
Na koncertech se tím moc nezabývám, prostě si užívám moment s usmívajícími se a tančícími lidmi. Po show jsem se s některými z nich potkal, ale tohle není zrovna téma, o kterém bychom mluvili.
Turné vede od Londýna až po závěrečné datum v Marseille. Jak jinak hraješ domácí koncert, kde publikum zná každý text, oproti městu, které tě naživo objevuje poprvé?
Bude to náš pátý koncert v Londýně, takže doufám, že tam budou lidi, co nás znají. V tom, jak mám hrát, nedělám žádný rozdíl podle publika – teda aspoň ne před show. Jakmile jsi na pódiu, show začne a vycítíš publikum, můžeš přizpůsobit svoje vystupování, ale skutečně ne dřív, než tenhle moment nastane.
30. října hraješ v pražské MeetFactory – oproti západoevropským zastávkám nejde o jeden z tvých dlouhodobě zavedených trhů. Co upravuješ ve chvíli, kdy si nejsi jistý, jak dobře sál zná tvůj katalog?
Tady je to stejné, možná jediný rozdíl je v tom, že když hraješ před lidmi, kteří tě moc neznají, musíš jít a napojit se na ně, možná být intenzivnější – i když si tím nejsem jistý, protože by to znamenalo, že jsme méně intenzivní před publikem, které nás zná, a to není pravda.
Na pódiu jste jen ty, Andréa a Raphaël na bicích. Jak udržíte rozsah alba – soul, R&B, taneční hudbu i tu elektronickou stránku, aby se to se třemi lidmi hrajícími naživo nesplácalo do jedné roviny?
Když hraješ naživo, musíš na alba zapomenout. Teda hraješ samozřejmě písničky z alb, ale mnohem důležitější je je interpretovat, cítit je s publikem a energií pódia, než se snažit znít jako na desce. Ve chvíli, kdy to na pódiu zní dobře, je to ta správná verze.
Kid Francescoli hraje v pražské MeetFactory 30. října. Podle jeho vlastních slov jde na pódiu hlavně o to, aby to znělo dobře naživo – ne aby to kopírovalo desku. Takže nečekej, že ti novinka „A Kind Wave" bude znít úplně stejně jako ve sluchátkách.
