Snímek vychází ze stejnojmenné knihy z roku 2011, kterou napsal Colin Meloy a ilustrovala Carson Ellis. Celý vizuální svět silně čerpá z divoké přírody amerického severozápadu. Produkční designér Nelson Lowry vysvětluje, že v Oregonu měli tvůrci k dispozici neuvěřitelné množství přírodních krás a inspiraci nacházeli doslova za prahem svých domovů. Samotný les ve filmu nefunguje jen jako kulisa, ale jako plnohodnotná postava s vlastní atmosférou a duší.

Přenést syrovou přírodu do zmenšeného světa pro stop-motion je podle tvůrců mimořádně zrádná disciplína. Určitě už jsi zažil*a moment, kdy v nádherné krajině vytáhneš telefon, vyfotíš scénu a doma zjistíš, že snímek ani zdaleka neodpovídá tvému reálnému prožitku. Přesně tomu se musel tým výtvarníků vyhnout. Vytvářeli proto modely stromů a skalních masivů, přes které přehazovali látky a deky, aby detailně prozkoumali základní anatomii a strukturu lesa. Cílem bylo postavit svět, který působí tak uvěřitelně, jako by existoval dávno před začátkem příběhu a pokračoval i po jeho skončení.

Přes dvě stovky loutek a mechanické kostry

Výstava v Londýně nabízí stovky reálných artefaktů, na kterých okamžitě pochopíš neuvěřitelnou hustotu detailů a textur. Všechno, co na plátně trvá třeba jen dvě sekundy, vyžadovalo týdny ručního tvarování, broušení a barvení. Můžeš si zblízka prohlédnout vnitřní mechanické kostry loutek, které se ukrývají pod umělou kůží a kožešinami postav. Tyto precizní kloubové mechanismy umožňují animátorům pohybovat postavami po milimetrech v každém jednotlivém snímku.

Pro film Wildwood vyrobili modeláři celkem 236 loutek. Mezi nimi naprosto vyniká orel skalní v životní velikosti, jehož rozpětí křídel dosahuje zhruba 1,5 metru. Vidět takto masivní loutku postavenou pro fázovou animaci je fascinující zážitek, který ti připomene, že fyzický materiál klade odpor, má svou váhu a reaguje na skutečné světlo způsobem, který nelze ničím ošidit.

Fotka: Aaron Parsons z the Design Museum

Rozsah použitých materiálů, kostýmů a rekvizit v expozici dokazuje obrovský objem lidské práce, který za každým okénkem filmu stojí. Každý kus látky musí držet tvar, každá spona na opasku musí fungovat a každý vlas musí sedět přesně tam, kde ho režisér potřebuje mít.

Jak vzniká scéna: Od skici po hmatatelný test

Cesta od prvního nápadu k hotovému záběru má v portlandském studiu jasně danou strukturu. Vývoj začíná hledáním vizuálních referencí. Nelson Lowry spolu s režisérem, kterým je Travis Knight, procházejí obrazy slavných krajinářů, historické fotografie i barevné palety. Designér s režisérem hraje pomyslnou hru na přihořívá a samá voda, dokud nenajdou přesný vizuální tón.

Následně vznikají detailní kresebné návrhy, které se po schválení stávají závaznou biblí pro celou produkci. Pak přichází na řadu fáze, kterou Lowry označuje za svou nejoblíbenější. Tým vezme konkrétní výseky z kreseb a postaví je jako fyzické testovací modely přímo na scéně. Tyto zkušební segmenty nasvítí reálnými světly a v kinosále je předvedou režisérovi. Teprve ve chvíli, kdy fyzický test projde a má požadovaný ohromující efekt, se naplno rozbíhá stavba finálních scén.

Precizní čísla monstrózní produkce

Když se podíváš na čistou statistiku projektu Wildwood, začne se ti z toho točit hlava. Výtvarný a technický tým navrhl a postavil 136 lokací, které se rozprostíraly na celkem 104 scénách. Na těchto scénách pracovalo 49 animátorů*animátorek, kteří dohromady natočili neuvěřitelných 2 775 záběrů.

Každý záběr znamená desítky hodin soustředěné manuální práce v zatemněném studiu. Animátor pohne prstem loutky o zlomek milimetru, zkontroluje výraz tváře, poodejde ze scény, pořídí snímek a celý proces opakuje znovu. Tato mravenčí práce dává výslednému pohybu nezaměnitelnou hmatatelnost, organické drobné nedokonalosti a fyzickou přítomnost, kterou divák podvědomě vnímá v každé vteřině.

Fúze fyzického řemesla a digitálních technologií

Studio Laika rozhodně neodmítá moderní technologie, naopak je využívá k posunutí tradičního řemesla. Jejich přístup představuje dokonalou symbiózu manuální zručnosti a pokročilého inženýrství. Fyzické stop-motion postupy kombinují s digitálním tiskem obličejů, což loutkám umožňuje vyjadřovat tisíce jemných emocí a mikrovýrazů, kterých by s klasickou modelovací hmotou nebylo možné dosáhnout.

Fotky: Aaron Parsons z the Design Museum

Digitální technologie a vizuální efekty slouží také k rozšíření fyzicky postavených scén do velkolepých horizontů. Fyzický model v popředí plynule přechází do digitálního pozadí, aniž by tím utrpěla hmatatelná textura hlavních rekvizit a postav. Technologie zde funguje jako nástroj, který rozšiřuje možnosti lidských rukou, nikoli jako zkratka, která by řemeslo nahradila.

Dvacet let sehraného týmu

Za tímto mistrovstvím stojí dvě dekády kontinuálního vývoje. Kreativní jádro studia spolupracuje téměř 20 let a má na kontě už šest celovečerních filmů. Patří mezi ně přelomové tituly jako Coraline, ParaNorman, The Boxtrolls, Kubo and the Two Strings nebo Missing Link.

Díky této dlouholeté kontinuitě mají tvůrci do detailu vyladěný každý krok produkčního řetězce. Výtvarníci, modeláři, osvětlovači i programátoři přesně vědí, jak spolu komunikovat, aby z miniaturního světa vytěžili maximum emocí.

Skutečná hodnota hmatatelného světa

Výstava v Design Museum přichází v době, kdy se vizuální tvorba masivně digitalizuje a syntetické obrazy zaplavují obrazovky. O to silněji působí pohled na skutečné materiály, opracované dřevo, ručně šité látky a drobné mechanické součástky, které musel někdo vzít do rukou a vdechnout jim život.

Projekt Wildwood ukazuje, že poctivá fyzická tvorba má trvalou hodnotu, která diváky nepřestává fascinovat. Když vidíš obrovské úsilí desítek specialistů koncentrované do několika sekund filmového pásu, uvědomíš si, že skutečné umění nespočívá v rychlosti, ale v hloubce pozornosti, kterou tvůrce svému dílu věnuje.